Argumentační klamy

Pokud je sekta přesvědčená o tom, že jenom jejich teologie je správná, odmítá připustit, že by bylo možné ji kritizovat z venku. Toto se dotýká argumentačních klamů, které sekty často používají ve snaze hájit svá učení. Sekty často používají při komunikaci se světem mimo své vlastní věřící i další argumentační klamy:

Apel na nesrozumitelnost

Sekty mohou používat složité a nejasné jazyky nebo terminologii, která je specifická pouze pro jejich učení. Tímto způsobem se snaží vytvořit zdání neprůchodnosti nebo nedotknutelnosti svých nauk a zabránit kritice či pochybnostem.

Izolace a odmítání zdrojů informací

Sekty často vytvářejí uzavřené prostředí a aktivně odrazují své členy od kontaktu s informacemi nebo názory, které by mohly ohrozit jejich učení. Tím se snaží udržovat kontrolu nad myšlením svých stoupenců a bránit jim v přístupu ke kritickým informacím.

Diskreditace a shazování kritiků

Sekty často používají strategii diskreditace a shazování těch, kdo se jim odvažují kritizovat. Může se jednat o šíření pomluv, označování kritiků za nepřátele nebo znevažování jejich motivací, s cílem odvrátit pozornost od samotných argumentů a zaměřit se na osobní útoky.

Apele na autoritu vůdců

Sekty často zdůrazňují výjimečnost a neomylnost svých vůdců, a to i přes nedostatek důkazů nebo základů pro tyto tvrzení. Tímto způsobem se snaží přesvědčit své členy, že vše, co vůdce říká nebo nařizuje, je absolutní pravda a nepochybně správné.

Strach z odchodu a hrozba ztráty

Sekty často využívají manipulativních taktik, které vytvářejí strach a obavy z odchodu nebo ztráty, například hrozí odstřižením od rodiny či přátel, vyřazením ze společenství nebo předpovídají negativní důsledky pro ty, kteří se rozhodnou opustit sektu.Je důležité si být vědom těchto argumentačních klamů, které sekty často používají, a vyvarovat se jim při hodnocení svých učení a praktik. Klíčové je udržovat otevřenou mysl, kriticky zkoumat informace a nebojovat s argumenty, které jsou založeny na logice, důkazech a rozumném posouzení.

Příklady argumentačních klamů

Osoba z Facebooku vložila příspěvek:

"Tak to vypadá, že největší reklamy Adventistů se zde dostává od jejich odpůrců. Skoro to vypadá jako domluvený nábor. Kritika je v pořádku pokud je vedena správně, věcně a konstruktivně. Jenže zamysleli jste se někdy nad tím, zda někdo z kritiků CASD opravdu zná její teologii? Chodí tito lidé vůbec do (jakékoliv) církve?? Byl jejich rozchod s církvi CASD opravdu ryze teologický nebo spíše vztahový?"

Argumentační klamy v tomto příspěvku jsem už vyjmenoval výše. Autor příspěvku neměl zájem být kritizován a tak si vymyslel důvody, jak sám pro sebe zpochybnit validitu kritiky tím, že si vytvořil argumentační konstrukci ve stylu: "Nikdy nebyly v naší církvi, nic o tom tedy nemohou vědět. Neví jak to chodí." Je velice zajímavé sledovat, že jsem kdysi dávno pod vlivem hnutí víry přemýšlel podobně, a nyní sleduji podobné argumentační klamy na internetu u lidí, kteří se pravděpodobně staly objetí sekty nebo kultu, jako hnutí víry, apod. Jejich chování na internetu prozrazuje, že s nimi něco není v pořádku.

Jiná osoba z Církve adventistů sedmého dne reagovala na příspěvek v komentáři takto:

Ve výše uvedeném příkladu lze identifikovat další argumentační klam, kterým je alibismus (využití výmluvy). Alibismus je argumentační klam, kterým se jednotlivci nebo skupiny vyhýbají diskusi o svých přesvědčeních nebo chování tím, že všechny nesouhlasné názory nebo kritiku připisují externí síle, jako je například ďábel.

V tomto příkladu zmíněný komentátor(ka) tvrdí, že Adventisté jsou nejvíce napadanou církví, protože satan zuří. Tím se snaží odmítnout nebo zdiskreditovat veškerou kritiku nebo negativní postoje vůči Adventistům tím, že je připisuje satanovi jako externí síle, která útočí na ně. Tím se vyhýbá opravdové diskusi o kritice a odmítá brát na vědomí možnost oprávněných důvodů nebo problémů spojených s jejich vírou nebo praktikami.

Alibismus je logický omyl, protože používá vnější výmluvy jako způsob, jak se vyhnout odpovědnosti nebo diskusi na základě relevantních faktů nebo argumentů. Je důležité klást důraz na relevantní důkazy a logické argumenty při posuzování jakýchkoli tvrzení nebo kritiky a vyhýbat se používání alibismu jako způsobu odmítnutí nebo ignorování kritiky.

Z psychologického hlediska může alibismus fungovat jako obranný mechanismus, který slouží k ochraně a posílení sebeobrazu a sebevědomí jedince. Alibismus umožňuje jednotlivcům vyhnout se nepříjemným pocitům, které by mohly vyplývat z přijetí kritiky, sebepochybností nebo zpochybnění vlastních přesvědčení.

Existuje několik možných příčin, proč by jedinec mohl sáhnout po alibismu jako obranném mechanismu. Jedním z důvodů může být strach z nejistoty a potřeba udržet si pocit kontroly a jistoty ve vlastních přesvědčeních a hodnotách. Přijetí kritiky by mohlo způsobit pocit ohrožení identity a sebevědomí. Alibismus poskytuje jedinci iluzi, že se vyhýbá zranitelnosti a udržuje si pocit, že drží pevnou pozici, protože jakékoli odmítnutí nebo kritika jsou připisovány vnějším silám, jako je v tomto případě ďábel.

Dalším důvodem může být potřeba příslušnosti a udržení pozitivního obrazu skupiny, ke které jedinec patří. V případě náboženského hnutí, jako jsou Adventisté, může být alibismus použit k posílení pocitu jednoty a solidarity v rámci skupiny. Tvrdit, že jsou nejvíc napadanou církví kvůli satanovi, může sloužit k posílení skupinové identity a ochraně před vnější kritikou.

Úzkost může být zdrojem alibismu, protože přijetí kritiky nebo nějakého selhání by mohlo vyvolat pocit ohrožení a zranitelnosti. Alibismus poskytuje jednoduché vysvětlení a zdůvodnění pro odmítnutí kritiky, čímž pomáhá snižovat úzkost a udržovat pocit vlastní důležitosti a správnosti. Přijmout kritiku a vzít si ji k srdci by mohlo vyvolat pocit selhání nebo nejistoty, což může být pro jedince obtížné přijmout a zvládnout.

Je důležité si uvědomit, že alibismus jako obranný mechanismus může mít krátkodobé přínosy, ale dlouhodobě brání osobnímu růstu, sebeuvědomění a schopnosti vyrovnávat se s nepříjemnými emocemi. V rámci psychologického růstu je důležité se otevřeněji setkávat s kritikou, zvažovat různé perspektivy a být schopen se sebepozorovat.