Pět biblických obětí ve zkratce

Bůh od židů požadoval 5 druhů oběti. 3 byly dobrovolné, 2 byly povinné. Slovo קָרְבַּ֤ן [qorban] se používá jako oběť, anglicky "offering", něco co se nabízí Bohu když mu chceme být blíž. תַקְרִ֞יב , קָרַב - taqrív (hifíl), qarav - přiblížit se, věnovat meno nabídnout. 

Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!" Žalm 51:19

Pokud se přibližujeme k Bohu a hledáme odpuštění, ale naše srdce není upřímné a je to jen služba rtů odejdeme bez odpuštění a navíc sklidíme prokletí, protože naše srdce nebylo na správném místě. AVŠAK POZOR!!! Postoj srdce neznamená nutně, že člověk musí plakat, být emocionální, rvát si vlasy, odít se do žíněného roucha nebo sypat si popel na hlavu! To o co Hospodin stojí je víra prokázaná skutky (viz list apoštola Pavla). Takže když si zachováte chladnou hlavu, žádné emoce, žádné slzy, ale uděláte správnou věc, najdete spíš odpuštění a přijetí před Pánem, než člověk, který roní slzy, postí se, bičuje se nebo jinak se psychicky týrá - toto je lidská snaha, která člověka neudělá o nic více spravedlivějším a k Bohu nepřiblíží. Pokud vás však ponížení přivede k nápravě a k vykonání spravedlivých skutků, které Bůh chce vidět, pak to bude ta pravá oběť Hospodinu.

Provedení oběti

Dobytek - Darující přivedl dobytče. Kněz ho zkontroloval jestli je bez vady a neposkvrněné. To byla jeho povinnost. Provedl inspekci. Přijetí daru nebylo automatické. Darem je zvíře, které je zdrojem obživy rodiny a svým postojem rodina dává najevo svou touhu po Bohu i to, že jsou na něm závislí. Bůh nepotřebuje naše peníze, ale hledá poctivé srdce.

Darující položil ruku na hlavu svého zvířete a podřízl ho. Nechal vytéct krev. Áronovci poté odnesli krev k oltáři, kde ji nastříkali kolem dokola na oltář. Text Lv 1:4 říká, že ta oběť (olá) bude přijata místo něj (za něj): há'ólá weNirtcá ló - oběť bude přijata - lekappér alaw - "ta oběť mu získá vykoupení pro něj. Slovo kappér (kafar) znamená vykoupit... Kippér je zvíře přinesené v oběť. Kopér znamená výkupné.

Maso, hlava, hnáty, vnitřnosti, vše co se dalo na oltář, se kompletně spálí. Zůstane jen popel, který se potom odnese pryč. Během toho co se pálí oběť vychází dým a vůně, takže rodina, která čeká venku za stanem setkávání vidí a cítí, že oběť byla přijata a vidí a cítí to lidé na velkou vzdálenost.

Brav - ovce, kozy - samec se přivede k severní straně oltáře a porcuje se a obětuje podobným způsobem jako u býka.

Ptactvo - hrdličky nebo holoubata - pohlaví se nerozlišuje. Kněz mu zakroutí krkem a krev nechá vytéct na stranu oltáře. Je tam odlišný postup Lv 1:14-17.

Obětování pokrmu (oběť přídavná)

מִנְחָה֙ [minchá] - 1. oběť pokrmu z bílé mouky, zrna či bílé mouky 2. obecný pojem pro oběť (angl. "offering"). סֹ֖לֶת [sólet] - bílá mouka (f.). וְנֶ֗פֶשׁ כִּֽי־תַקְרִ֞יב קָרְבַּ֤ן מִנְחָה֙ [we nefeš ki taqrív qorban minchá] - A duše, která nabídne dar vyrobený ze zrna... סֹ֖לֶת יִהְיֶ֣ה קָרְבָּנ֑וֹ [sólét jihjé qorbanó] z jemné mouky bude dar jeho.

"Když někdo přinese Hospodinu darem přídavnou oběť, bude jeho darem bílá mouka. Poleje ji olejem, vloží na to kadidlo (2) a donese ji Áronovcům, kněžím. Kněz z ní vezme plnou hrst bílé mouky s olejem i všechno kadidlo a jako připomínku ji na oltáři obrátí v obětní dým. Jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina. (3) Zbytek přídavné oběti připadne Áronovi a jeho synům jako velesvatý podíl z ohnivých obětí Hospodinových." Lv 2:1-3 

Další hebrejské pojmy, které se v tomto verši setkáváme jsou olej שֶׁ֔מֶן [šemen] a kadidlo לְבוֹנָה [lebóná]. וְיָצַ֤ק עָלֶ֙יהָ֙ שֶׁ֔מֶן וְנָתַ֥ן עָלֶ֖יהָ לְבֹנָֽה [we játcaq álehá šemen we nátan álehá leboná] - a vyleje na ní olej a dá na ní kadidlo. Ve verši 2. pak je oběť učiněná na ohňi אִשָּׁה [iššá] - ohnivá oběť. אִשֵּׁ֛ה רֵ֥יחַ נִיחֹ֖חַ לַיהוָֽה [iššé ré'ách níchóách lAdonaj] - oběť ohnivá vůní sladkou Hospodinu. Verš 3.: וְהַנּוֹתֶרֶת מִן־הַמִּנְחָה לְאַהֲרֹן וּלְבָנָיו קֹדֶשׁ קָדָשִׁים מֵאִשֵּׁי יְהוָה [wehannoteret] (zbytek) [minhamminchá] (oběti vyrobené z mouky) [le'A(h)arón úlevanáw] (Áronovy a synům jeho) [qódeš qádáším] (svatý z nejsvatějšího; či nejsvatější; či velesvatý) [mé'iššé Adonaj] (z ohnivých obětí Hospodinových). Nahrávka Leviticus 2 v hebrejštině (Lv 2:3).

Další přídavnou obětí pro movitější byla možnost obětovat potravinu pečenou v peci a vyrobenou z mouky.

"Když přineseš darem přídavnou oběť pečenou v peci, budou to nekvašené bochánky z bílé mouky zadělané olejem a nekvašené oplatky pomazané olejem." Lv 2:4

"Jestliže bude tvým darem přídavná oběť připravená na pánvi, bude z bílé mouky zadělané olejem, nekvašená." Lv 2:5 סֹלֶת בְּלוּלָה בַשֶּׁמֶ [sólet belúlá bašemen] (mouka smíchaná s olejem)

Výroba olejového oleje vyžadovala, aby rodina nejprve obrala olivovník, poté musela zajít do lisu, ve kterém obří mlýnský kámen který mohl vážit kolem půl tuny a svou velkou váhou držil olivy na padrť a získával se z něho ten nejjemnější olej. Video ukázka. Takže oslík se pohybuje kolem dokola sloupu a tlačí za sebou tyč, která je k tomuto sloupu připevněná, takže kámen se otáčí a olivy praskají. Pak se používaly košíky, které se umístily na sebe v počtu 10-12ti a daly se do nich olivy. Olej z nich se vytlačil do 1m vysokého sudu usazeného v zemi. Užitím tlaku, olej vytekl a takto se získal ten nejjemnější a nejkvalitnější olej. Výroba takového oleje tedy byla drahá a pracná. Tímto prvním olejem se pomazávala menora, králové, kněží a proroci. Pak se používal druhý olej, vytlačený pod větším tlakem, užitím větší zátěže. Košíky se přikryly dřevěným poklopem a každý jeden kámen, který se dával navrch vážil 200kg. Z videa jsem nepochopil jak přesně to fungovalo asi to bylo pomocí páky. Při odlehčení závaží, měl trám ztlačit košíky dolů. Kameny se tedy možná používaly jako protizávaží(?). Takže při uvolnění jednoho kamene, se zvýšil tlak a vyšel méně čistý olej. Tento olej se používal na vaření nebo na výrobu parfémů. Pak se uvolnil třetí kámen a tím se vyvinul velký tlak, ale získaný olej už byl tak špinavý, že se dal použít jen v olejových lampách. Takže na takovou práci bylo třeba více lidí, kteří spolupracovali a proto byla výroba drahá.

Je tedy jasné, že jídla dělané na oleji byly velmi drahé. Aby bylo možné smažit bylo nejprve třeba získat druhý olej. Proto pro chudší lidi byly nejlepším řešením nekvašené chleby upečené v peci. Ale pro bohatší, ti si mohli dovolit zajít do lisu, aby jim připravili olej. 

Takže oběť na pánvi je třeba rozdrobit a polít olejem, ale nevím zda to bylo také tak i s bochánky a plackami upečenými v peci. Ale vzhledem k popisu zdá se, že toto drobení se provádělo i u obětin smažených v kotlíku:

"Jestliže tvým darem bude přídavná oběť připravená v kotlíku, ať je připravena z bílé mouky s olejem. (8) Takto připravenou přídavnou oběť přineseš Hospodinu: předáš ji knězi a on ji donese k oltáři. (9) Kněz oddělí hrst přídavné oběti a jako připomínku ji na oltáři obrátí v obětní dým. Jako oběť ohnivá bude libou vůní pro Hospodina." Lv 2:7-9

קָרְבָּנֶךָ סֹלֶת בַּשֶּׁמֶן תֵּעָשֶׂה [qorbánéchá sólet bašemen té'áse] dar tvůj v mouce s olejem bude (nifál f.).

Každý dar své přídavné oběti solí osolíš. Nenecháš svou přídavnou oběť bez soli smlouvy svého Boha. S každým svým darem přineseš sůl." Lv 2:13

Všechny oběti pozdvihování svatých darů, které pozdvihují Izraelci k Hospodinu, dávám tobě a s tebou i tvým synům a dcerám provždy platným nařízením. Je to smlouva potvrzená solí, provždy platná před Hospodinem pro tebe i pro tvé potomstvo." Nu 18:19

Jestliže přineseš Hospodinu přídavnou oběť raných plodů, přineseš klasy pražené na ohni a drcené zrní z nového obilí jako přídavnou oběť svých raných plodů. (15) Přidáš k ní olej a položíš na to kadidlo. To bude přídavná oběť. (16) Kněz obrátí v obětní dým jako připomínku hrst rozdrceného zrní s olejem i všechno kadidlo. To bude ohnivá oběť Hospodinu." Lv 2:14-16

Přinést prvotiny znamenalo, že to co člověk obětuje je nejlepší z prvotin úrody. Může to být také poslední úroda, protože zemědělec neví jaké bude počasí a zda nebude další úroda zničena či napadena škůdcem. Proto ranná úroda má větší hodnotu před Hospodinem. Oběť časné úrody znamená, že nejen to co mám v ruce teď přišlo od Hospodina, ale i to jakoukoliv úrodu budu mít později je od Pána. A dávám tuto mechu, protože vím, že mohu důvěřovat Pánu, že mě pomůže a udrží a zachová. Je to vyjádření díků - oceňuji co Bůh pro mě udělal.

Oběť pokojná (díkuvzdání)

S obětí pokojnou souvisejí úseky Lv 7:11-17 a 7:28-34 ohledně rozdělení.

Ne všechny oběti byli za účelem zproštění hříchů. Oběť pokojná se týká toho, že část jídla sní obětující s knězem a zbytek sní rodina a přátelé.

Bože, sliby tobě dané splním, přinesu ti oběť chvály, (14) neboť jsi mě vysvobodil z jisté smrti. Což jsi neušetřil moje nohy podvrtnutí, abych před Bohem směl chodit dál ve světle živých?" Žalmy 56:13-14

[álaj elóhím nedáréxá ašallém tódót láx - (14) kí hitcaltá nafší mimmáwet haló raglaj middechí  - lehithalléx lifné elóhím - be'ór hachajjím] nahrávka: 1:28 (na konci).

Slovíčka: נֶדֶר [neder] slib; נְדָרֶיךָ [nedáréxá] sliby tvé; אֲשַׁלֵּם [ašalém] piel: naplním; avšak v qálu שָׁלַם [šálam] naplnit, dokončit, dovést zdárně do konce (nikoliv ukončit!); v pielu také: učinit celým nebo učinit dobrým; v řečtině by tomu slovu odpovídaly slova odvozené od [telos] (konec), jako [teteleotaj] apod. Slovo ašalém je odvozené od kořene š-l-m (šalom - pokoj...). Není to skvělé? Bible přece říká, že Kristus je [telos] čili završením/smyslem/cílem Zákona a v tomto smyslu Kristus dovršuje pokoj, neboli až po okraj naplňuje míru pokoje toho, kdo dodržuje Zákon (viz Ř 2:13 a Ž 23:5 - až po okraj plní náš kalich). תּוֹדָה [todá] díkuvzdání nebo chvála; תּוֹדֹת [todót] plural; הִצַּלְתָּ [hitcaltá] hifíl: vytrhl jsi, zachránil si; nafší (duši mou), mimáwet (ze smrti); הֲלֹ֥א [haló] - a ne; רַגְלַ֗י [raglaj] mé chodidla, nohy; מִ֫דֶּ֥חִי [middechí] od klopítnutí, pádu, selhání; לְ֭הִֽתְהַלֵּךְ [lehithalex] hitpael: abych mohl chodit, překročit; před tváři Boží ve světle (בְּ֝א֗וֹר [ba'ór]) živých (הַֽחַיִּֽים [hachajím]).

V tomto verši David děkuje za požehnání a záchranu, proto chce Bohu přinést oběť.

Tato oběť byla prováděná jako dobrovolná oběť, nabídnutí, aniž by to bylo vázáno na specifické požehnání nebo problém. Chci poděkovat za to, že jsi tak dobrý. Vděčnost se vyjadřuje tak, že ten kdo nabízí oběť vezme část ze svého požehnání a vrátí to Bohu. Nejdříve je třeba dát Bohu to, co patří jemu, ale protože Bůh to nepotřebuje, část půjde ke knězi. Bohu dáme to nejlepší. Nejdeme na slavnost a nenecháme Bohu zbytky. Než se cokoliv bude dít, obětujeme Bohu nejdříve modlitby a díkuvzdání a dáme mu jeho díl. To ukazuje, že tato slavnost byla věnována Bohu. Uznáváme nejdříve Boha, než dokončíme rituál (oslavu), protože dáváme Bohu to, co nám dal. V tomto uznání Hospodinova požehnání, muž přinesl oběť ke stanu setkávání, tam to kněz prohlédl a dozvěděl se proč přinesl tuto oběť.

Tato oběť se také prováděla jako díkuučinění za nečekanou záchranu, požehnání nebo vyslyšení modlitby, zejména pokud byla provedena na základě slibu. Také byla určena pokud se někdo chtěl Bohu zavázat slibem na základě smlouvy s Bohem nebo slibu obecně. Čili já něco potřebuji a když tato potřeba bude vyslyšena, splním co jsem slíbil. 

Přestože muž dá na ovci ruku, není tam vyznání hříchů, ale díkuvzdání. Muž podřízne zvíře, ale krev nabere kněz. Proč se obětovalo jídlo a ne něco hmotného? Někdo může mít nadbytek kožešin a tak by dával z nadbytku. Ale bez jídla se člověk neobejde. Jídlo bylo požehnání, protože ne pro každého bylo 3x denně. A tím byla doopravdy testována víra nejen v čase starého Izraele, ale i v čase nedávném, v křesťanství u chudých lidí ještě před pár staletími na západě existovala běžně chudoba. A dnes, i když lidé jsou bohatí, víra mnohých ochabla, no, spíš zcela vymizela. Nahradil ji ateismus a skepticismus jakožto důsledek pýchy, sobeckosti a samolibosti. Například v 18. století lidé žili ve skromných podmínkách, které bychom dnes nazvali chudé, jenže díky této skromnosti a nenáročnosti se nekazil charakter člověka a víra a důvěra v Boha byla posilována osobní zkušeností, že Bůh je tu vždy, aby svým věrným zajistil základní životní potřeby. Díky této zkušenosti chudí lidé bezpečně věděli, že Boží požehnání nefunguje na heslo "oslíčku, otřes se," ale že Bůh je věrný k těm, kdo s pokorou a vděčností vyjadřují svůj vděk i závislost na něm. Ve starém Izraeli tedy majitel ovcí či koz nemohl zabít všechny zvířata. Z ovcí či beranů měli přízi. Z ovcí mohli mít mléko nebo sýr. Nezabijí vše jen proto, aby měli maso. Taková oběť, když nebyla z nadbytku, byla ze srdce a byla vážná. Dít se to v moderní společnosti, aktivisti by hned protestovali proti zabíjení zvířat a sociální služby by zase chtěli zabavit děti z chudých rodin a umístit je do dětských domovů nebo k bohatým pěstounům. Žijeme ve zvrácené době, neboť lidé překroutili Boží slovo - považují humanismus a podobné směry za správné, přitom tyto směry spoléhají na člověka, ne na Boha, a nestojí na Božích principech... Společnost se totiž honí za tím co je lidská představa o dobru, ale původcem těchto představ bývají různé nekřesťanské filosofické směry politici, kteří určují směr společnosti. Není to Boží představa o dobru. Pro to, abychom mohli pochopit ten rozdíl jak to vidí Bůh a jak to vidí člověk, je třeba přestat dělat kompromisi z Božím slovem a řídit se tím co čteme. Nevíra dělá to, že člověk si řekne: dneska je jiná doba, nepotřebujeme to... A všichni tihle lidé se vlastně přizpůsobují těmhle světským směrům, světskému uvažování a touhám tohoto světa. Přizpůsobují se světu. Protože nemají víru a nechtějí obětovat své pohodlí. V podobných situacích se mi často vybavuje verš "... Nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli si tedy umíní být přítelem světa, stává se Božím nepřítelem." Jk 4:4.